CO JE PSÁNO…

CO JE PSÁNO, …

… to je dáno. Uvědomil jsem si to při čtení příspěvku  Ondřeje Hausenblase v jeho blogu Ireneus: Jak je to s učebnicemi v českých školách?  Svým obsahem mi hovořil z duše. I já jsem jako začínající učitel při vyučování otrocky kopíroval školní učebnice. Už proto že jsem ty samé zažil a pamatoval ze školy jako žák. I z toho důvodu jsem je považoval za naprosto dokonalé a co v nich bylo psáno považoval  za jedině správné.

S léty zkušeností jsem ale pochopil, že učebnice není metodická příručka. Učitele dobře učit nenaučí. Naopak, docela nepříjemně ho svazuje. I ta nejlepší  přece nemůže vědět, jaký žák  ji právě drží v ruce, jaká třída na určité škole ji používá. Ne psaný text v učebnici, ale jen učitel dokáže reagovat na zcela specifickou situaci ve vyučované třídě. Jenom on ví jací žáci a kolik jich sedí  v lavici před ním. Zná jejich možnosti a schopnosti. Ví, co je zajímá a na co se zaměřují. Úspěchu vyučování není v učebnicích, ale v učiteli. A také v podmínkách v jakých pracuje ve třídě a na škole. Jaké je její vybavení pomůckami, audiovizuální a IT technikou. Používané metody a způsoby práce učitele může samozřejmě ovlivnit i ředitel školy, který v hodinách hospituje a vyjadřuje svůj názor na to, co a jak učitel se žáky ve vyučování dělá. Vliv mají i kolegové učitele, zvláště mají- li stejnou, nebo blízkou aprobaci. A podceňovat nelze ani rodiče, kteří se stále více stávají aktivními subjekty, hodnotící metody i obsah  toho, co a jak učitel žákům dává.

     Vše co jsem napsal, mohou jen těžko nějak významně ovlivnit učebnice, které učitel při výuce používá. Zvláště dnes, kdy těch učebnic je na každý předmět hned několik, s velmi rozdílnou kvalitou. Mám podezření, že se ministerské doložky rozdávají jakou housky na krámě a kritéria posuzující jejich kvalitu jsou někde docela nízko na žebříčku rozhodování o jejím udělení. Přesto je učebnice pro mnoho učitelů předpisem, kterého se zuby nehty drží. Možná je to z pocitu zodpovědnosti, aby něco nevynechal, nebo nenaučil špatně. Já si ale myslím, že je to hlavně z pohodlnosti.

    Přesvědčil jsem se o tom, když jsem na škole tvořil část ŠVP svého aprobačního předmětu. Snažil jsem se využít zkušeností svých i dalších učitelů a vytvořit univerzální plán, bez ohledu na typ používané učebnice. Proto mne překvapilo, že během roku, kdy jsem ze školy odešel, byl tento plán znovu celý předěláván a to přesně podle učebnice, která se na škole právě používá. Považuji to za velké nepochopení reformních snah. ŠVP přece není nějaký tematický plán učiva, který se bude měnit každý rok podle učebnice, kterou učitel v daný roku používá.

     Svou úvahou nebojuji proti učebnicím. Považuji ji za významnou pomůcku učitele i žáků, sloužící k podpoře vyučování a učení. Jejich použití ale nemůže být otrocké. Při výuce matematiky a fyziky jsem preferoval pracovní listy a hlavně sbírky příkladů, na kterých si mohli žáci procvičovat a ověřovat stupeň pochopení vyučované látky. Sám jsem měl k dispozici několik učebnic k danému ročníku a vybíral z nich příklady i postupy výkladu podle situace ve třídě, schopnostech žáků a času, který jsem se rozhodl učení daného tématu věnovat. Pokud jsem byl jako učitel pověřen kolegy nebo vedením školy  výběrem nové učebnice k nákupu ve větším počtu pro školu, nikdy mi nestačilo  její letmé prolistování v knihkupectví. Koupil jsem jeden výtisk a nejméně jeden rok jsem s ní pracoval přímo při výuce a teprve potom rozhodl, zda je vhodná  k nákupu. Přitom jsem celý rok posuzoval, zda bude vyhovovat našim žákům, ale zda je užitečná a využitelná i pro mne – učitele. Teprve delší používání a praxe odhalí její slabiny i přednosti.

    Jaká bude budoucnost tištěných učebnic pro školy si teď netroufám odhadnout. Mám obavy, že v elektronické době jejich význam bude stále více oslabovat a slogan: Co je psáno je i dáno,  přestane  platit.