Přemýšlela jsem, jak souvisí články o kvalitě příspěvků na RVP.cz s mým blogem. Myslím, že nehledám, jak učit jinak, ale potřebuji vnímat smysl, který by spojoval prvky skládačky výuky v jeden koncert – od vstupu učitele do třídy až po závěrečné poděkování za pozornost a spolupráci. Nehledám jednoduchý recept, ale účel toho všeho, o co se snažíme. Například pokud opakuji vzory podstatných jmen pomocí kartiček, volím tento způsob proto, abych procvičila zároveň dovednost 1. třídění 2. pomocí kinestetického stylu. Tím pádem budu muset zařadit také vizuální a auditivní způsob procvičování. A v 9. ročníku už mohu diskutovat i o tom, který způsob je pro mé ovečky nejvhodnější. A pláču, když slyším, že – při opravných zkouškách na ZŠ dostal otázku z Dostojevského – na 2. stupni musí přečíst Vojnu a mír – celý měsíc září na gymnáziu jenom psali zápisky k literárná teorii, protože prý to tak pro ně bude lepší. Tady zůstává jen smysl myslet jako stádo.
Kvalita je tedy spoluvytvářena čtenáři = uživateli, kteří vnímají hlubší smysl a kteří nápad zasadí do kontextu. A bohužel právě tím také omezena. Články na RVP jsou skládačkou, se kterou si konkrétní učitelé musí poradit sami. I z toho méně kvalitního (z pohledu jakési absolutní kvality) si můžeme něco odnést.
Tak prosím vnímejte i můj blog. Mým smyslem vyučování literatuře není jen propojení s určitým stylem nebo historickým obdobím ani aha-zážitek při čtení, to jsou jen pomůcky. Cílem je samostatné uvažování žáků, změna konfigurace našeho myšlení. Našeho se týká i mě.
Nejsem si jistá, jestli matkou moudrosti je opakování, nebo porovnávání. Možná je to spíš nějaká obecná metakognitivní schopnost člověka zahrnující vnímání emocí (Jonák Z.: Úloha emocí při recepci literárního díla, článek na Rvp.cz), opakování, porovnávání, kladení otázek… a na samém konci té řady novou syntézu.
