O jednom nesnadném začátku týmovém spolupráce.
O výhodách týmové výuky jsem byl z teoretických pojednání přesvědčen. Myslel jsem si, že o ní mnohé vím. Nu a pak přišla praxe …
Kráčel jsem jednoho rána chodbami naší školy a před ředitelnou jsem potkal ženu, která byla o něco větší než já. Tvářila se na mě dost nepřístupně, ba až nasupeně. Pomyslel jsem si, že je to zřejmě maminka některého žáka a že asi není zrovna v dobrém rozpoložení.
„To asi nebude mít pan ředitel hezký začátek dne…,“ sdělil jsem o kousek dál kolegyni a hlavou pohodil k oné dámě.
„No, ředitel možná bude mít chmurné ráno, ale ty budeš mít chmurný zbytek školního roku. Je to totiž tvoje nová asistentka k Dádovi,“ dostalo se mi pobavené odpovědi.
Dáda je v naší třetí třídě autistický žák, který má asistenta. Předcházející asistentka odcházela před koncem školního roku na mateřskou dovolenou, takže vedení školy hledalo náhradu. Něco jako názor třídního učitele k tomu jaksi nepotřebovalo, takže jsem byl silně neinformován.
Jak už to tak na malém městě bývá, hned potom jsem začal dostávat zaručené informace o tom, jaká moje budoucí asistentka je. Paleta názorů byla hodně pestrá – od kladných doporučení po zásadní negativní varování. Těch druhých bylo mnohem více. Jediné, co bylo jisté, že se jmenuje Monika.
„Ach jo,“ pomyslel jsem si a rozhodl se prostě vyčkávat, až Monika nastoupí.
A přišel den první. Naše vedení školy si na nějaké osobní jednání nepotrpí a tak Monika prostě vešla do třídy a začalo seznamování praxí. Jak myslíte to a jak uděláme tamto, myslíte že tohle je dobře …
Na konci prvního dne jsem si myslel, že ze školy prostě odejdu. Tohle skutečně nemám zapotřebí, pořád se s někým domlouvat o jasných věcech. Večer jsem si sedl s rozjímal o výpovědi.
Pak jsem začal dělat přípravy…. A najednou jsem se zarazil. Proč se Monika ptala na ten postup při počítání? Copak jí to není jasné? Možná ne. Možná to ale není jasné ani některým žákům. Nedalo by se to udělat jinak? Ten večer jsem o své práci hodně přemýšlel a kupodivu jsem zjistil, že ze zdánlivě „otravných“ otázek se náhle klubaly zajímavé podněty.
V dalších dnech pokračovalo „ladění“ týmové spolupráce, ale už v jiné atmosféře. Vše probíhalo stále za pochodu, ale z obou stran byl obrovský zájem o to, jak to ten druhý vidí a jak by to udělal, co by zlepšil atd. Nešlo a nejde vše bez problémů. Monika je žena, která má svůj pohled na svět a představu o tom, čeho a jak chce s Dádou dosáhnout. Je ale ochotna naslouchat a diskutovat, takže můžeme svoje názory buď doplňovat nebo konfrontovat a hledat optimální řešení. Navíc je velmi pečlivá a důsledná, což dobře doplňuje moji jistou neochotu věnovat se některým dokončovacím činnostem.
I přes komplikované a nestandardní začátky se nám podařilo začít s kvalitní týmovou spoluprací. Monika do našeho třídního kolektivu zapadla jako někdo, s kým se již dlouho znáte. Dáda pod jejím vedením pracuje úspěšně, i když občas brblá, že je Monika moc důsledná a chce po něm dokončování práce a pečlivost. Na to brblám také, protože na to Monika upozorňuje i mne….což je dobře.
Postoupili jsme do čtvrté třídy. Nový školní rok jsme již připravovali společně s Monikou a je to na práci ve třídě znát. V přípravném týdnu mi Monika po dokončení práce sdělila: „Teda, když jsem Vás poprvé viděla, jak se na mě tváříte, tak jsem si myslela, že nic horšího už mne potkat nemůže, a po prvním týdnu jsem myslela, že uteču.“
Naštěstí neutekla a mě se ta výpověď také už dávno rozležela v hlavě.
